Základní škola
Datyňská 690
Vratimov

Příběh červeného autíčka

Sebastián Suder

Dnes vám budu vyprávět příběh o autíčku, které nemělo kde bydlet.

Za velikými horami byla v údolí ukryta malá vesnička. Moc obyvatel tam nežilo, protože to bylo daleko od velkého města, ale i tak tam žili lidé a měli to tam moc rádi. V té vesničce žil jeden pán, jmenoval se Viktor. Bydlel v malém domečku se zahrádkou a strašně se mu líbilo, že je tam klid, jak už to na vesnici bývá. Nejvíc miloval, když ráno snídal na své terase, co si vyrobil a poslouchal ptáčky, jak krásně zpívají. Hned měl veselejší den.

Jeho koníčkem bylo něco vyrábět, jak ze dřeva, tak mu nedělalo problém vyrobit něco z cihel či betonu. Ale to byl jen jeho koníček. Do práce jezdil daleko do města. Živil se jako řidič autobusu. Každý den vstával brzo ráno ve 4 hodiny, aby stihnul svým autíčkem dojet včas do města. Pan Viktor každý den vozil lidi do práce, na nákupy, z práce domů i děti do školy, nebo že školy. Povolání řidiče ho moc těšilo a dělal to s úsměvem každý den.

Do práce jezdil svým milovaným červeným autíčkem značky Audi, o které se staral i často si s ním povídal. Jednou takhle, když se vracel z práce, se stavil do obchodu a koupil vozík, který zapojil právě za to své autíčko. A autíčko se divilo, co to ten pan Viktor udělal? ,,Zapojil mi nějaké vozítko, které musím tahat a vůbec se mi to nelibí. Má to jen 2 kola a ani to nejezdi samo,“ pomyslelo si autíčko. A tak autíčko přemýšlelo, proč to musí tahat a na co takový vozík vlastně je.

Když dorazili domů, pan Viktor odpojil ten podivný vozík a šel spát. Další den ráno už nemohl dospat nadšený ze svého stavebního plánu. Opět zapojil za autíčko vozík a vyrazil do města. Autíčko bylo překvapené, kde tak brzy ráno o víkendu jedou. Ale ještě více bylo překvapené, když do vozíku pan Viktor dal cihly, cement a různé nářadí. Autíčko pořád nevědělo, na co to vše je.

Když dojeli domů, pan Viktor se dal do práce. Autíčko přemýšlelo, co to vlastně vyrábí. Pomalu se stmívalo a pan Viktor už s prací skončil. Další den brzo ráno, když se autíčko probudilo, pan Viktor už pracoval a šlo mu to krásně od ruky.

,,Ale co to vlastně ten můj pán staví? Že si staví další dům! To je nespravedlivé,“ pomyslelo si autíčko, „ já nemám kde bydlet, v létě mě budí sluníčko, prší na mě a když přijde podzim, začíná zase foukat. Nejhorší je zima. Sněží, mrzne, no brrrrr.“

A je tady zase ráno, ale dnes se nepracuje, pan Viktor jede do své práce a já ho tam jako každý den odvezu. Po práci vždy Viktor trochu pracoval na svém projektu a šlo vidět, jak mu ta stavba pěkně jde. Když už byl pátek večer a autíčko vezlo Viktora z práce, povídal mu, že zítra je veliký den. Celou noc auto přemýšlelo, co to bude za den, skoro ani nemohlo usnout, jak se těšilo.

Bum, bum, bum, leklo se ráno autíčko. Koukalo, kolik je tady dnes lidí. Každý něco dělal. Najednou přijelo velikánské auto s nějakým nákladem a už z dálky hlasitě troubilo.

,,Aha, to vím, co to je, dovezli střechu, ta je ale krásná. Na co ten můj pán potřebuje další dům,“ pomyslelo si autíčko.

Už se stmívalo a najednou autíčko skoro skákalo radostí. Pan Viktor na tu stavbu se střechou dal obrovská vrata. ,,Aha, tak to není další dům, to je pro mě garáž. Ta je krásná, jupí, už mi nebude v zimě zima a v létě horko. To se mám,“ zajuchalo autíčko.

Po dokončené práci pan Viktor vzal vozík a zajel s ním do garáže. Autíčko bylo smutné, že to není pro něho. Ale bylo, pan Viktor zaparkoval i své červené autíčko do garáže.

„Tak, autíčko, máš krásnou velkou garáž, ať se ti tady hezky spinká a aby ses nebálo, máš tady nového kamaráda, vozík.“

Autíčko bylo moc spokojené a vlastně rádo, že tam není úplně samo.

 

O kouzelném peru

Janis Jankos

Jednoho sobotního odpoledne byl Honza u kouzelníka na jeho představení pro děti. Kouzelník ho vybral na podium, aby udělal zajímavé kouzlo s kloboukem a zajícem. Honzík byl velmi šikovný a za odměnu dostal pero, které bylo velmi zvláštní. Psalo samo. Ale nikomu nic neřekl, bylo to jeho tajemství.

Druhý den ve škole psali prověrku z českého jazyka a pero psalo místo Honzy a vše bylo bez chyb. Dostal velikou 1. Paní učitelka byla velice překvapená, a proto dala Honzovi prověrku znovu, ale zase dostal jedničku. Když přišel domů, maminka byla šťastná, jak je najednou šikovný. Za odměnu mu koupila vysněného plyšáka, pejska Hafa.

Druhý den ve škole psali prověrku z matiky a Honza zase dostal 1. Na konci vyučování si ale nechal pero na lavici, šel na oběd, a když šel do družiny, našla pero paní učitelka. Nechala ho u sebe na stole v kabinetě. Zhasla a to pero napsalo: ,,Zhasla a odešla“. Paní učitelka si všimla, že se něco pohnulo. Divila se, co to pero dělá! Ono napsalo samo slova! Zjistila, že to pero píše místo Honzy. Hned ho zanesla paní ředitelce a řekla jí, že to pero píše samo. Paní ředitelka jí nevěřila a chtěla, aby to dokázala, jestli si nevymýšlí. Pan učitelka řekla nahlas: ,,Jsem hodná paní učitelka Kabátová“ a pero to napsalo bez chyb. To se paní ředitelka velice podivila a nařídila paní učitelce pero zničit.

,,Jak by to v naší škole vypadalo, kdyby za žáky psala prověrky kouzelná pera!“

Když přišel Honza domů, vytáhnul z aktovky sešit a pouzdro. Pouzdro otevřel a zjistil, že mu něco chybí. Chybělo mu jeho zázračné pero! Byl zděšený, že paní učitelka na vše přijde a že bude muset vrátit mamince vysněného plyšáka Hafa. Ale to nechtěl. Co má dělat?

Na druhý den se paní učitelka ptala, jestli někomu nechybí pero? Ale nikdo se nepřiznal. Honzík se rozhodl, že se přizná až na konci vyučování, kdy tam nebudou ostatní děti. Když zazvonil zvonek poslední hodiny, Honzík počkal, až všechny děti odejdou ze třídy a se strachem šel za paní učitelkou. Té vše od začátku povyprávěl: Jak byl na kouzelnickém představení šikovný a za odměny dostal pero, které prověrky psalo bez chyb za něho. Moc se styděl a taky moc dobře věděl, že podváděl.

Paní učitelka poslouchala a pak hodně přemýšlela, jak Honzu potrestat. Ale nakonec vše dobře dopadlo. Protože se Honzík sám paní učitelce přiznal, dostal jen křížek pro výstrahu, ne ředitelskou důtku. Honzík věděl, že podvod mu nepomůže, aby měl hezké známky, že se musí sám snažit a jedničky mohou být i bez kouzelného péra. Nezbývalo mu nic jiného, než se začít pořádně učit, a tak si samé jedničky zasloužit.

 

Apríl

Beáta Gambalová

Dnes je první dubnový den,

apríl je tu, pojďte ven!

My se doma loudáme,

na sluníčko čekáme.

 

Mamku, taťku napálíme,

pěkný žertík vymyslíme.

Budeme se všichni smát,

a z žertu se radovat.

 

Nachytám i kamarády,

dej si pozor, už jsem tady!

Máme hodně chytáků,

dej si pozor chytráku!

 

Mamka s taťkou nesmáli se,

my jsme se zase chechtali,

apríl je tu přece proto,

abych se zasmáli!

 

Ježci

Šimon Skula

Potkal ježek ježka na zahradě,
měli spolu svatbu v jablíčkovém sadě.
Uběhla krátká chvilička,
měli v hnízdě čtyři pichlavá klubíčka.
Maminka se starala,
potravu jim nosila.
Ať do zimy malí ježci,
mají břicha a jsou těžcí.
Aby zimu přečkali,
na jaře se zase potkali.