Fejetony

MHD

Ráno v autobuse je peklo. Všichni se cpou dovnitř, batohy okupují půl uličky a já jsem přimáčknutý mezi dveřmi a třemi lidmi. Okno je zamlžené, vzduch se skoro nedá dýchat a jízda se zdá být nekonečná. A do toho koncert malých dětí, jejichž aktovky mají ambice stát se plnohodnotnými pasažéry. Připadám si jako jeden z mnoha ptáků na cestě za teplem. Jenže já nemířím na jih, ale do školní lavice. Ranní autobus je vlastně taková lidská šachovnice. Pozoruji lidi, jak napjatě sledují každé uvolněné sedadlo. A pak to přijde: drobný sprint, manévr, někdy i odvážný dvojkrok přes uličku. Sedadlo je obsazeno a vítěz se tváří, jako by vyhrál život. Ti, co zůstali stát, se tváří, že jim to nevadí. Ale vadí.

A pak, o pár hodin později, nastupuji do stejného autobusu. Jen je úplně jiný. Odpoledne je tichý, poloprázdný a já si mohu rozvalit batoh i nohy na celé sedadlo. Ulice ubíhají za oknem, autobus si tiše brumlá a kolébá mě skoro jako v posteli. Můžu si pustit hudbu, otevřít knihu (kterou stejně nepřečtu) nebo jen tak zírat na západ slunce. Najednou je to spíš oáza klidu než boj o život. Jednou jsem dokonce usnul a projel svoji zastávku, takže jsem si udělal i neplánovanou procházku se západem sluníčka. A proto mám autobusy vlastně rád. Každý den je to malá loterie: nikdy nevím, jestli vyhraju sardinkovou konzervu, nebo vlastní kupé.

Libor Kasal

Čekání na autobus

Každý den stojím na zastávce a vážně mě to nebaví. Vlevo paní vedle mne šmátrá v kabelce a borec vpravo bouchá do mobilu, jako by ten autobus tím přivolal. A já? Jen tam mrznu jak Eskymák. Autobus má samozřejmě svůj rozvrh, takže nikdy nepřijede, když má. A když se konečně objeví, všichni se na něj vrhnou, jako by to byla poslední loď z Titaniku. Důchodci v tu chvíli získají super schopnosti – běhají rychleji než já, lokty ostrý jak sekery. Nakonec tam stojím namačkaný jak sardinka a říkám si: „Život je jako autobus – nikdy nevíš, kdy přijede, kam jede a s kým tam skončíš, ale vždy dorazíš tam, kam máš.

Czene, Matějka, Dolhý